webmisie

redemptoristé

Kalendář výročí
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
Bozi slovo youtube redemptoristepodcastweb  Diskusniportalwebmisie  Bohosluzbyzive PixTellerwebmisie na instagramu
Cyril a Metodej apostolove SlovanuPoohlédněme se ještě jednou na význam sv. Cyrila a Metoděje, který mají pro naši dnešní Evropu.
Deváté století bylo rozhodujícím obdobím v evropské historii. Postupně upadala autorita říše římské, už tehdy rozdělené na tři království. Na hranicích říše žily slovanské národy. Ze slovanských kmenů se najednou překvapivě stávaly mocnosti, schopné spoluutvářet budoucnost kontinentu. Proto o jejich evangelizaci soupeřily jak římská církev, tak i církev byzantská. Pro náročný úkol misie u Slovanů si Boží prozřetelnost připravovala dva řecké učence.
Bratři Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů a spolupatronů Evropy se narodili v Tesalonice v první polovině IX. století a vyrůstali v byzantské kultuře a odvážně přijali úkol evangelizovat slovanské národy Velké Moravy, v srdci Evropy. Benedikt XVI. 17. června 2009 řekl: „Máme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, je třeba povšimnout si především nadšení, s nímž Cyril přistupoval ke spisům svatého Řehoře Naziánského. U něj se naučil chápat význam jazyka při předávání Zjevení.“ Svatý Řehoř vyjadřoval touhu, aby Kristus mluvil jeho prostřednictvím: ‚Jsem služebník Slova, kterému se proto dávám do služeb.‘ Cyril chtěl v této službě Řehoře napodobit a prosil tedy Krista, aby mluvil slovansky jeho prostřednictvím. Své překladatelské dílo uvádí slavnostní invokací: ‚Proto slyšte, Slované, Slovo, které od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.‘ Už v den Lednic, jak zaznamenaly Skutky Apoštolů, lide různych nárdů i jazyků z úžasem řekli: ‚Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? Slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.‘ Metodějovi patří zásluha za to, že dílo, kterého se spolu s bratrem ujali, nebylo v zárodku přerušeno. Zatímco Cyril, filozof, tíhl ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Charakteristikou jejich apoštolátu byla především věrnost jak Římskému veleknězi, tak i patriarchovi Konstantinopole a respekt k tradicím a jazyku Slovanů. Vedl je hluboký smysl pro církev, která je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská, a Ježíšovu zvolání „...aby všichni jedno byli“ (Jan 17, 11) Proto sekty jsou cizí naši kultuře.
Na některých místech bohužel nastal, zdá se, návrat k pohanskému způsobu života, a to mnohem radikálnějšímu, než tomu bylo u prvních národů, ve kterých se uchovávalo alespoň nějaké náboženské přesvědčení. Vzrušené výzvy ke „změně života“, zapojování tělesných složek do náboženského života (zdržování se alkoholu, tabáku a často i masa, „oběti“ nejrůznějšího druhu), "programováni" lidí bez schopnosti vlastního úsudku, nárok jejích vůdce, tzv.mesiáše, předepisovat recepty na všechny oblasti života, psychomanipulace a nepřipustnost alternativy vyznačuje téměř všechny sekty.
Benedikt XVI učil, že je třeba si uvědomit, že sektářské skupiny mají úspěchy proto, že lidem stále více osamělým, izolovaným a znejistělým nabízejí jakýsi, domov duše a teplo společenství. Sekta se tak prezentuje jako přívětivější a chápavější rodina než rodina skutečná. Právě toto teplo a tento život u nás často, jak se zdá, chybí. Tam, kde farnosti - tato nepostradatelná základní buňka - pochopily nutnost svého oživení a význam toho, aby se staly malými církvemi, žijícími v jednotě s velkou církví, tam mohou sektáři jen těžko dosáhnout výraznějších úspěchů. Katecheze musí pak demaskovat onen obvyklý bod sektářského učení, na kterém tito noví misionáři pravidelně trvají, totiž námitku, že oni čtou Písmo doslovně, zatímco katolíci některé části Písma zeslabují nebo opomíjejí. Tato doslovnost znamená často zradu věrnosti. Vytrhování jednotlivých vět a veršů z kontextu je ovšem zavádějící a vede ke ztrátě celkového pohledu: Bible čtená jako celek je skutečně .katolická. Je důležité, v co věříme, ale ještě důležitější je, komu věříme. Kvalitní náboženská společnost své následovníky vede dál k rozšíření obzorů, k promýšlení souvislostí, sebereflexi, k dospělé a odpovědné víře. Sekta má naopak zájem na tom, aby její členové zůstali "dětmi", a to jak ve smyslu duševní, tak duchovní zralosti, neboť dětská mentalita je pro ni z hlediska ovládání nejvýhodnější.
Ovšem obecným jevem moderních společností je ztráta smyslu Boha. Člověk na něm nechce být závislý. Chce si učinit znamení vlastní velikosti a odmítá Bohu předat vládu nad svým životem. Současně stojíme tváří v tvář Evropě, ve které neustále sílí pokušení ateismu a bezmezné pochybovačnosti a kde zapouští kořeny bolestná morální nejistota spojená s rozpadem rodin a úpadkem mravů.
Nemálo národů včlenilo do svého zákonodárství zákony neslučitelné s lidskostí, například zákony o potratech nebo homosexualních partnerstvích, vracející civilizaci do dob barbarství a úpadku. Jakákoliv lidská iniciativa, která nebere ohled na Stvořitele, předurčuje sama sebe k zániku.
Bible uvádí mnoho příkladů, jaká zkáza nastane v našem životě, nedovolíme-li Bohu být Bohem. Výsledkem je chaos. Bez Boha se ztrácí také smysl člověka. Papež sv. Jan Pavel II. často připomínal křesťanské kořeny Evropy a kladl důraz na to, že „bez křesťanství „není možné pochopit evropskou identitu" a že „právě v něm tkví společné kořeny, díky kterým dozrála civilizace starého kontinentu, jeho kultura, dynamičnost, činorodost, schopnost konstruktivně expandovat na další kontinenty - zkrátka vše, co jí slouží ke cti. Volal: „Já, biskup římský a pastýř katolické církve, obracím se na tebe, stará Evropo, s výkřikem plným lásky: Vrať se k sobě samé! Buď sama sebou! Objev své počátky! Oživ své kořeny! Kéž jsou navráceny k životu ony autentické hodnoty, díky kterým se tvoje dějiny proslavily a tvá přítomnost na jiných světadílech se ukázala jako chvályhodná."
Křesťanská Evropa může být za mnohé vděčná dílům velkých křesťanských moralistů. Její cestu po staletí budovali takoví známí vychovatelé národů jako Benedikt, Cyril a Metoděj, Bernard, Dominik, František, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Ignác z Loyoly, Jan od Kříže, Alfons z Liguori         a další. Právě oni nám vyznačili cestu křesťanské etiky a zvou nás k tomu, aby náš život směřoval k Bohu. Velké dějinné krize jsou výsledkem odbočení lidí z této cesty.
Jan Pavel II také jednou řekl: „V této sekularizované době, kdy mnoho našich současníků myslí a žije, jako by žádný Bůh neexistoval, nebo jsou zklamáni takovými formami náboženství, které se vymykají zdravému rozumu, jste to právě vy, drazí mladí přátelé, kdo musíte znovu dát najevo, že víra je osobním rozhodnutím, které postihuje celý váš život. Ať je evangelium rádcem a kritériem všech vašich životních plánů a rozhodnutí! Víme, že Bůh je tu pro nás - a kdo tedy proti nám?“ (srov. Řím 8, 31)
Svatí a mučedníci nás učí, že spása duší, jak se to v průběhu církevní historie ukazuje, není ani tak otázkou politické změny nebo obnovy, ale spíše ustavičného sledování cesty, kterou naznačil Boží Spasitel. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami.
Pin It

Komentáře vytvořeny pomocí CComment