webmisie

redemptoristé

Nejbližší události

Žádné nadcházející události k zobrazení!
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
modlitba za jednotuVe dnech 18.-25.1. probíhá Týden modliteb za jednotu křesťanů. O co se jedná? Všichni křesťané ve „Velkém vyznání víry“ vyznávají jednu, svatou, katolickou (tj. všeobecnou, celosvětovou) a apoštolskou církev. Jenomže už v listech apoštolů je řeč o rozkolech (např. v 1. listě Korintským). Tady samozřejmě ještě nejsou míněny rozdělené církve, nýbrž rozmíšky uvnitř jednotlivých společenství. Později rozmíšky přešly v rozbroje mezi společenstvími nebo mezi dílčími církvemi; z toho nakonec vznikly velké dějinné rozkoly. V roce 1054 došlo ke konečnému oddělení východních církví, tzv. ortodoxních; v roce 1517 došlo při reformaci k rozdělení západní církve. Od té doby hovoříme o mnoha „církvích“ v jiném smyslu, totiž ve významu konfesí, o různých vyznáních. Tím se poselství Kristovo stává nevěrohodným.
Toto rozštěpení zasahuje až dovnitř do našich rodin. Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka, který je vzpourou proti Boží vůli. Právě proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení a bez smíření. Smíření má dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření mezi sebou... (Jan Pavel II.)
Všem křesťanům musí záležet na tom, aby nastala opět jednota, a to neznamená jednotvárnost. Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4), tj. k poznání Ježíše Krista. V Deklaraci  „Dominus Iesus“ od Josepha Ratzingera čteme: V současné živé diskusi o vztahu mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími vystupuje stále více do popředí názor, že všechna náboženství jsou pro ty, kdo je následují, stejně hodnotnými cestami spásy. Jedná se o přesvědčení rozšířené již nejen v teologických kruzích, ale také ve stále širších oblastech všeobecného katolického mínění, ale nejen tam. Jde zvláště o oblasti, které jsou pod vyšším vlivem kulturní orientace, jaká dominuje na západě, kterou je možno beze strachu o omyl definovat jedním slovem: relativismus.
Opravdová ekumenická činnost znamená otevřenost, sblížení, ochotu k dialogu a společné hledání pravdy s plným evangelijním a křesťanským cítěním. V žádném případě ale neznamená a nemůže znamenat zřeknutí se nebo jakékoliv narušení pokladů Boží pravdy, kterou církev stále důsledně vyznává a učí. Jsou i takoví, kteří tvrdí, že plná a kompletní pravda o Bohu nemůže být monopolem žádného historického náboženství, že žádné náboženství, a tedy ani křesťanství, nemůže adekvátně vyjádřit úplně celé tajemství Boží. Tato pozice je odmítnuta jako protikladná víře Církve. Ježíš, jako Slovo Otce, je "cesta, pravda a život" (Jan 14,6). A je to on, kdo zjevuje plnost Božího tajemství: "Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který je v lůně Otce, ten ho zjevil" (Jan 1,18).
misieNěčím jiným je rozmanitost lidských kultur, jazyků a tradic a něčím jiným je vztah k Bohu a úcta k Němu. Ty můžou být jenom podle Božích představ. Proto nemáme právo si volně vybírat svou představu Boha.  Bůh nás orientoval k určité představě. Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit“ (Ex 20, 2 – 5). Tak praví Hospodin: Shromáždím je ze všech zemí. Budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Dám jim jedno srdce a jedno pravidlo k životu, aby se mě báli po všechny dny, a bude dobře jim i jejich synům. Sjednám s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro. (Jer 32, 37a.38-40a) Sv. Jan v prvním listu napsal: Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. Děti, varujte se modlářství. Když Ježíš v chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí, udělal si z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu a řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy." Na jinem mistě Ježíš řekl:  nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. (Jan 4,23)
„Existuje jediná církev Ježíše Krista,"- učil Jan Pavel II., která představuje jakoby veliký strom, na nějž jsme naroubováni. Jde o hlubokou, životní jednotu, která je Božím darem. Nejedná se pouze o jednotu vnější; je to tajemství a dar. Neboť víra v Ježíšovu radostnou zvěst sjednocuje člověka se sebou, s druhý­mi, a především s Bohem.
Jednota ve víře byla u prvních křesťanů oporou statečnosti a života, kterým horlivě svědčili navenek. Samotný křesťanský život od té doby prožívají rozlič­ní lidé s osobitými individuálními, společenskými, rasovými a jazykovými vlastnostmi. Tam, kde byli křesťané, „měli, vyznávali a předávali jedinou nauku celou svou duší, srdcem a týmž hlasem". První křesťané byli přesvědčeni, že pokud se je­jich víra „těší dobrému zdraví, nemají se čeho bát".
smireni zpovedPrvní věřící tuto jednotu bránili až do té míry, že museli podstupovat pronásledování a dokonce mu­čednickou smrt. Apoštolově a jejich následovníci museli jistě sná­šet bolest působenou těmi, kdo šířili bludy a sváry. Velkým kázáním učedníků byla právě jejich jednota. První křesťané prokazovali svou lásku k církvi bratrskou láskou. Tihle lidé přišli po různých cestách, a přece tu stojí pohromadě, jedí spolu, společně se modlí. Ve Skutcích apoštolů čteme: "Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse." (Sk 2, 42-47)  Toto je jednota, o kterou nám  jde.
Vraťme se k tomu, co na počátku zamýšlel Kristus. On chtěl jen jednu církev. Mluvil jen o jedné církvi. Má-li se církev Ježíše Krista rozšířit „po celé Zemi“ (to je doslovný překlad pojmu „katolická“), je-li církev Kristovým tělem, pak může být jen jedna jediná. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech,“ (Ef4,4-5). Proto chce Kristus, aby byl jeden pastýř a jedno stádo (J10,16). Ježíšova neutichající výzva k jednotě věrných zazněla zvlášť zřetelně v modlitbě při poslední veče­ři, která je zároveň jakousi poslední vůlí pro nás, jeho budoucí učedníky: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slo­vo uvěří ve mne: ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mne a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
Na této cestě nám  slouží jako příklad Panna Maria: má vést křesťany k jednotě, jakou chtěl jejich jediný Pán a po jaké vroucně touží ti, kdo pozorně naslouchají "co říká dnes Duch církvím". Proč bychom neměli všichni společně pohlížet na Marií jako na svou společnou matku, která se modlí o jednotu Boží rodiny a která jde přede všemi v čele dlouhého průvodu svědků víry v jediného Pána, který je Boží Syn a skrze Ducha svatého byl počat v jejím panenském lůně?
Maria neposkvrnene pocetiPodíváme-li se do současnosti, vidíme různé církve s různým vztahem k Marii: od vřelého vztahu pravoslavných přes opravdově kladný, ale obezřelý vztah luteránů až po ty církve, které o Marii vlastně nemluví. Zadíváme-li se ale všichni zpět až k počátkům a kořenům naší víry a našeho křesťanského vyznání, musíme vidět - jsme-li křesťany - Ježíše, a ve světle evangelií si pak nemůžeme od něho odmyslit jeho matku. Ježíšovu matku Marii opravdu vidí všichni, kdo se na Ježíše dívají. A pro nás všechny, kdo Bohu věříme, je velkým vzorem víry. Mariin život je těsně spjatý s vykoupením Ježíše Krista. Bůh totiž neuskutečnil svůj plán bez toho, aby Marie řekla své „ano“: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).
Pin It

Doporučujeme

   

 

Otevřít/Zavřít

Andělé strážní

andel strazny01Andělé strážní nás chrání před útoky zlého ducha, pomáhají nám na cestě víry, dodávají odvahu a naději v těžkostech a svými vnuknutími nás napomínají, abychom se vyhýbali zlu a volili dobro.
Duchovní slovo ze Svaté Hory - P. František Boldy