webmisie

redemptoristé

Nejbližší události

Žádné nadcházející události k zobrazení!
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
Jan KrtitelLid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: "Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení." (Lk 3,15-16.21-22)
Svátkem Křtu Páně končí Vánoční období a začíná liturgické mezidobí. Svátek je především připomínkou Kristova veřejného zjevení světu. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je - on se nám zjevuje a dává v Synu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem.
Co vlastně vedlo Ježíše k tomu, že se zařadil mezi hříšné kandidáty Janova křtu? Vždyť on toho opravdu neměl zapotřebí! Odpověď je nepochybně ve větě evangelia: “Když se všechen lid dával pokřtít, Ježíš se dal pokřtít spolu s lidem.” Křest Páně, to je vyhlášení solidarity s lidmi. Postavil se do jedné řady s hříšníky. Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru. Ježíš svým křtem připravil křest náš. Existuje úzká spojitost mezi křtem Ježíšovým a naším vlastním křtem.  Přímo jej ustanovil tím, že postupně konkretizoval jeho prvky a v den svého nanebevstoupení jej ustanovil za všeo­becně závazný zákon: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, pravil Pán. Jdete tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Křest existoval už před Ježíšem. Představoval obnovu - touhu člověka "znovu se narodit". Křest znamená obnovu života. „Křest je  především svátostí víry, kterou člověk odpovídá Kristovu evangeliu, osvícen milostí Ducha svatého. Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž dělá i z nově pokřtěného (novokřtěnce) "nové stvoření". V okamžiku křtu člověk veřejně vyznává, že se zříká zla a všeho, co působí. Starý člověk utonul v křestním prameni a z něj se vynořil nový.
Starý člověk se bude bezpochyby stále hlásit o slovo. Znovu se v nás probudí boj, rivalita, nářky a protesty. Se stejnou naléhavostí by se ale měla probudit naše moudrost, jež nám dává jasně najevo, že staré sobectví skutečně neodvolatelně zemřelo, protože jsme se křtem sjednotili s Kristovou smrtí na kříži, na němž on zemřel jednou provždy za hří­chy nás všech. Naše staré „já" už na nás vlastně nemá vliv, už nemá moc uloupit naši novou skutečnou osobnost.
Svatý Řehoř Veliký nás vyzývá: „Díky svátos­ti křtu ses stal chrámem Ducha svatého. Ať tě tedy ani nenapadne vyhnat svým špatným jednáním tak vznešeného hosta nebo se znovu dát do služeb ďábla. Vždyť Kristus tě vykoupil svou krví." Proto sv. Pavel uči: Boží dobrota…vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše.
Ve křtu dostáváme víru a milost. Den, kdy jsme byli pokřtěni, je proto nejdůležitějším dnem našeho života. Proto církev vždycky považovala za nejdůležitější a svému poslání nejvlastnější, aby všechny, katechumeny, rodiče dětí přijímajících křest i kmotry, vybízela k opravdové a účinné víře. Víra musí po křtu růst u všech pokřtěných, jak u dětí, tak u dospělých. Je to formace svědomí. A je to dlouhodobý proces. Celoživotní. Křesťané na celém světě jsou tedy v první řadě pozváni stávat se čím dál více „učedníky Ježíše Krista, jimiž jsme již skrze křest a mu­síme se jimi stávat znovu a znovu. V takový den jako tento můžeme se ptát: "Naplnilo se na nás zaslíbení křtu? A pokročilo to dále? Je křesťanská víra i dnes pro nás nadějí, která proměňuje a nese náš život?"
Víra, která se požaduje pro křest, není dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Podobá se nádhernému dárkovému koši, který jsme dostali na počátku, v okamžik svého znovuzrození v Bohu, ale dosud jsme ho neotevřeli. Z naší nedbalosti zůstává pečlivě uzavřený. Jsme bohatí, protože nám patří "titul" Božích dětí, Kristových dědiců, údů mystického těla, chrámu svatého Ducha a můžeme plně a právoplatně žít křesťanským životem. Ale neumíme to, a protože to neumíme, nežijeme ze svého bohatství, ale živoříme.
"Vím, komu jsem uvěřil" není mezi křesťany zcela běžným stavem. Náboženská lhostejnost a nepochopení víry je v naší zemi opravdu veliké. Mnozí z nás mají mylnou představu o tom, v čem spočívá skutečný křesťanský život a co to znamená růst v milosti a ve svatosti. Písmo svaté se málo otevírá v našich rodinách. Přitom lidé upřímně touží po duchovní stravě.
Žijeme ve věku vědy a techniky. Tato doba poznamenala také člověka. Chce být věcný, střízlivý, přesný. Tento člověk ale snadno podléhá názoru, že lze poznat jen to, co se dá experimentálně prokázat; zatímco to, co nelze změřit ani zvážit, není skutečné. Jistě vděčíme vědě a technice za spoustu věcí, které dnes již neodmyslitelně patří k našemu životu. Ale kromě toho existuje ještě spousta jiných životně nutných skutečností, o nichž nám věda a technika mnoho neřeknou, protože neobsáhnou celou šíři existence. Dají se snad lidské hodnoty jako láska, věrnost, pravdivost, krása nebo odpovědnost vyjádřit chemickými vzorci?
Od časů Platonových vzdělání není pouhým hromaděním vědomostí nebo dovedností, ale je chápáno jako „paideia“, lidská formace v bohatství intelektuální tradice směřující k ctnostnému životu. Láska není nikdy pouhou teorií: vždycky je kon­krétní a projevuje se činy. Pán nikdy nemyslí nic abstraktně. Víra totiž není vyčerpána odříkáváním Kréda při mši. Je to jiný rozměr, více životodárný než rozumový. Spočívá v reakci na Boží nabídku, v přijetí jeho daru.
Být učedníky Krista - co to znamená? Především poznávat ho. Je to pozvání naslouchat mu - jak k nám mlu­ví ve slově Písma svatého, jak k nám promlouvá a přichází k nám ve společné modlitbě církve, ve svátostech a ve svědectví svatých. Krista nikdy nelze poznat jen teoreticky. Mohu ve velké uče­nosti vědět všechno o Písmu svatém, aniž bych se s Kristem setkal. K tomu, abych ho poznal, patří také jít s ním a osvojit si jeho smýšlení.
Víra se jeví současně jako souhlas rozumu, ale také jako odpověď na sebe sdělování Boha, jako otevřenost Duchu svatému, který nám otevírá tento nový svět: svět Ježíšův, svět evangelia. A ten mluví o Bohu vždycky ve vztahu k člověku. O vztahu Boha a člověka. Bůh není kosmicky vzdálený duch světa. Bůh je uprostřed světa, tam se dá nalézt, v srdci bytí, k němuž patříme i my. Vždycky a všude tam, kde se člověk setkává se svým Bohem, nalézá jej, protože Bůh nejprve hledal člověka. A z toho vztahu poznáváme, kdo je Bůh a také jaký je člověk. U toho neobejde se bez osobní modlitby. Christoph kardinál Schönborn řekl: Nejhlubší krize církve se mi dnes jeví v tom, že se už neodvažujeme věřit tomu, jaké dobro prokazuje Bůh těm, kdo ho milují (srov. Řím 8, 28).

Od našeho křtu už možná uběhlo mnoho let, aniž bychom věnovali pozornost Bohu a novému ži­votu, který nám dal. Ani celá ta léta však nedokázala zbavit křest jeho proměňující moci. Můžeme ji kdy­koli znovu uvést do života bez ohledu na to, co je za námi, a s otevřeností pro to, co je před námi (srov. Flp 3,13): nový život, který jsme obdrželi a jenž se v nás má rozvinout.
Pin It

Doporučujeme