webmisie

redemptoristé

Nejbližší události

Žádné nadcházející události k zobrazení!
Duch svaty02Každoročně nabízí slavnost Letnic církvi příležitost, aby obrátila svůj pohled sama do sebe a objevila zdroj, který ji oživuje a vede. V posledních dnech svého života Ježíš přislíbil učedníkům, že jim zanechá svého Ducha, jako své nejryzejší a nejdůležitější dědic­tví, jako pokračování přítomnosti jeho samotného: ,A já budu pro­sit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy" (Jan 14,16-17).
Duch Svatý je především „duchovní" přítomností vzkříšené­ho Ježíše v církvi, přítomností, ve které pokračuje jiným způso­bem jeho historická přítomnost doby jeho pozemského života. Jde o přítomnost, která je ale tajuplně rovněž samotnou osobou: třetí Osobou Trojice. Nám však nestačí vědět, že je Duch Svatý v církvi obecně přítomný. Chceme vědět, jak je pří­tomný také v každém z nás, jak se s ním můžeme dostat do kon­taktu a tak prožít naše osobní Letnice.
Duch svatý není něco, ale někdo: Je to živá božská osoba. Jedno z pokušení naší doby, kdy se tolik mluví o různých energiích, je představovat si Ducha svatého jako pozitivní energii, jako teplo či jiný příjemný pocit nebo jako pohonnou hmotu křesťanského života. Duch ale není žádný duchovní benzín ani „posvátná holubice“. Není to neosobní kosmická energie, ale oso­ba, která vstupuje do společenství s člověkem a naplňuje ho láskou. Vichřice a oheň jsou ze všech živlů nejstrašnější a nic, čeho se zmocní, nenechávají na místě a v původním stavu. Kdo věří v Ducha svatého jako tvůrčí činnost Boží a v této víře prosí o příchod tohoto Ducha, musí si být vědom, že se tím připravuje na to, aby ho Bůh vyrušil v jeho „pevnosti", v jeho zvycích, také v jeho navyklém způsobu myšlení.
Jan XXIII. řekl: “Nejsme na zemi proto, abychom tu opatrovali muzeum, ale proto, abychom pěstovali zahradu překypující kvetoucím životem, která je určena pro krásnější budoucnost.“ Ježíš posílá Ducha svatého každému z nás a učí nás obracet se na něho. Jednou z nejzákladnějších lidských zkušeností je nenaplněnost. Člověk je teprve na cestě ke svému naplnění, a zatímco po ní kráčí, trpí, je zarmoucený a stýská se mu. Těmto nelehkým zkušenostem vychází vstříc milující Duch svatý.
Jedním z předpokladů přijetí daru Ducha svatého je touha, žízeň po Bohu, po jeho lásce, pokoji a radosti, touha po božském životě v nás. Tato vnitřní žízeň je v nás již vyvolána skrytým působením Ducha svatého, který nás skrze ni zve k větší otevřenosti pro Boží působení v našich srdcích. Všechny duchovní touhy - po modlitbě, po vnitřním pokoji, po svatosti, po spáse druhých - jsou vždy touhou po Duchu svatém. Tato touha je čistě duchovní podstaty a nemůže ji utišit nikdo jiný, než Bůh sám. Svatý Augustin to vyjádřil ve svých Vyznáních: "Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě" (Lib. 1,1: CCL 27,1), a v jednom svém kázání: "Až Bůh bude všechno ve všem, všechny touhy pominou" (Tract. 65,1-3: CCL 36,490-492).
Duch svatý dává lidskému rozumu jasnou intuici ve vztahu k Božím věcem. Projasňuje lidskou víru a pomáhá nám pronikat hlouběji do Božího tajemství. Oprošťuje naši mysl od nesprávných a klamných představ. Vlévá rozumu jemnocit a naplňuje nitro hlubokým pokojem. Prosíme-li Ducha svatého, aby nás provázel v každodenním životě, satan nás nedokáže svést svým lhaním a není s to vykořenit z naší mysli a srdce pravdivý obraz a pravé učení Ježíše Krista. Vždyť Ježíš nám řekl: "Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“. „Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (Jan 14,26) Odklon od víry totiž začíná vždy tam, kde si člověk pravdu, kterou přinesl Ježíš, začíná vykládat na vlastní pěst, a kde se vzdaluje od Ducha svatého.
Sv. Řehoř Veliký píše: "Jestliže Duch svatý není přítomen v srdci toho, kdo poslouchá, zbytečně mluví učitel. Nikdo ať se nedomnívá, že se něčemu naučí z úst učitele, protože se zbytečně namáhají ústa, chybí-li Učitel vnitřní." Přijetí Ducha svatého je úkon víry. Ježíš mluví o tom, že svět nemůže přijmout Ducha pravdy, protože ho nevidí a nezná (srov. Jan 14,17). Svět totiž nezná pravdu a brání se ji přijmout. Ani pro nás není snadné se zcela otevřít pro Ducha pravdy, který nás chce uvést nejen do pravdy o Bohu a o světě, ale především do pravdy o nás samotných. Lidé se bojí pravdy, poněvadž bývá nepříjemná. Ale to je jen jedna stránka pravdy, ona také osvobozuje. "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí" (Jan 8,31), řekl Ježíš. Chceme-li přijmout Ducha pravdy, je třeba se ve víře otevřít novému pohledu na náš život, na nás samotné.
Víra apoštolů byla zpočátku nedokonalá a kolísavá, ale později se stala pevnou a plodnou: Ti, kteří se předtím třásli strachem před lidmi a jejich vládci, směle oslovují zástup lidí. Petr, kterého strach před obviněním jedné ženy přivedl k trojímu zapření (srv. Mk 14,66-72), se teď chová jako "skála", tak, jak si to přál Ježíš (srv. Mt 16,18). A také ostatní, kteří donedávna byli nakloněni k všeobecným sporům o své ambice (srv. Mk 9,33), jsou teď schopni být "jedno srdce a jedna duše" a dát všechno do společného (srv. Sk 4,32).
Proto v Duchu svatém se postavme proti lžím o nás, které nám řekli jiní lidé, které našeptává zlý duch, proti představám, které máme o sobě a o svém životě, proti pochybnostem, které námi zmítají, proti vnitřní přetvářce a neupřímnosti. Toho všeho se zřekněme, abychom mohli přijmout Boží pohled na nás. Bůh chce, abychom byli sami sebou, on nás miluje a přijímá nás takové, jací jsme, a tím nás uschopňuje přijmout sebe, druhé i okolnosti našeho života.
Přijmout Ducha svatého a nechat ho v sobě působit znamená také rozejít se s hříchem, s hříšnými postoji a nechat se z hříchu usvědčovat. Náš největší hřích však není většinou nějaký skutek, ale náš život fakticky bez Boha, kdy se řídíme pouze svou vůlí, žijeme ze své síly, podle svých představ a ve středu svého života máme jenom své já, kolem kterého se točí naše zájmy. Duch svatý, který chce přijít v plnosti do našeho života, nás usvědčuje z této sebestřednosti, samolibosti a pýchy, jíž se projevuje naše faktická nevěra. Život podle naší vůle a ne podle vůle Boží, pouze z naší síly a ne ze síly Ducha, nazývá apoštol Pavel životem podle těla.
Život v dobrovolné závislosti na Bohu není snadný, ale je krásný. Duch svatý dává křesťanovi - který by jinak riskoval, že jeho život bude podřízený pouze úsilí, pravidlům, ba dokonce vnějšímu konformismu - chápavost, svobodu a věrnost. On je skutečně "Duchem moudrosti a rozumu, Duchem rady a síly, Duchem poznání a bázně Boží" (Iz 11,2). Duch svatý nás činí odvážnými, pomáhá nám čelit nebezpečí a překonávat překážky, pomáhá nám k celoživotnímu nasazení navzdory strachu, že zklameme. Každý z nás se musí rozhodnout a denně rozhodovat, kdo bude ve středu jeho života, jestli on sám, nebo Bůh. „Ano“ se musí někomu říct: neřekne-li se Bohu, bude se muset říct chladnému osudu.
Pin It

Doporučujeme

   

 

 


Nejčtenější články